FOTOGRAFIE A TAK....

„Zkouška v lese“ – 21/04/09, den před Lucernou	Sešli se všichni, které jsem pozval. Zleva: Pepa Streichl, Petr Dobeš, Joe After, Míša Dvořáček, Tomáš Kotrba, Miloš Dvořáček a já.	Pepa Streichl jede do Lucerny jako host, a tudíž má výhodu, že nemusí s námi zkoušet. Může dělat režiséra.
Petr Dobeš (úplně vlevo) bude hrát s tátou jen Calveru, proto čeká, až Mistři dozkoušejí písně zásadní typu A.	Míša Dvořáček bydlel jako kluk se svojí maminkou v Německu. Byl blázen do fotografování, ale protože po rodičích zdědil rytmického ducha, ve volném čase si někdy i zabubnoval. Když se vrátil do ČR, na konzervatoř ho nepřijali, protože neměl dokončené 9leté vzdělání v ČR a protože neměl naučené etudy nutné pro přijetí.	Pár týdnů nato probíhaly na konzervatoři absolventské koncerty. Kromě sólových vystoupení účinkovaly na koncertech i tři kapely. Ve všech třech byl bubeníkem Míša.
Všichni profesoři během vystoupení chodili za Žižkou, který vedl katedru bubeníků, a ptali se na toho hocha za bicími. Přišel i ředitel: „Studuje tento chlapec na naší akademii?“ „Ne, nesplňuje podmínky,“ nato Žižka. „Napravte to,“ řekl ředitel. Tato dvě slova postačila k tomu, aby byl Míša přijat.	Josef Pak – jazzmann, který na lodích probrázdil světová moře i oceány. Pepa Streichl se rozhodl přidělit mu anglické jméno. Z Josefa udělal Joe a příjmení Pak si přeložil jako později, potom, posléze. Čili angl. after. Dnes už mu nikdo neřekne jinak než Joe After.	Bylo to v Kapském městě, v JAR. „Pavle, já ještě seděl v tom baru, když loď už odplouvala, tak jsem si vzal vrtulník. Když jsem mu zaplatil rito a šel za kapitánem a řekl mu – jsem tady, řekl mi, že už si najal jinýho basáka. Že s nima můžu plout, ale musím si cestu zaplatit jako každý jiný pasažér.“
Bylo to ve vesničce Příštpo, kde jsem poprvé na vlastní uši slyšel skupinu Kabriolet. Jirka Relich a Tomáš Kotrba. A když odešli z pódia, tak mezi stoly ten Jirka a Tomáš přidávali písničky, které jsme toho večera s Milošem hráli. Relich mě napodoboval dikcí a výslovností textu, Kotrba parodoval Miloše Dvořáčka na kytaru. Lidi se váleli smíchy a večer nekončil ani ve dvě ráno.	Asi po dvou letech jsem si zlomil klíční kost, ještě toho dne jsme měli vyjet na Folkové léto do Telče. I když jsem měl půl těla ve škrobových obvazech a levou ruku v sádře, nemusel jsem koncert rušit, protože jsem si vzpomněl, kdo mě dovede výborně napodobit, i kde bydlí. Stál za záclonou rodinného domku svých rodičů, jako kdyby na mě čekal. „Máš odpoledne čas? Ve 4 bychom jeli do Telče. Pomohl bys mi s kytarou, Jirko.“ „V pohodě, tak ve čtyři.“ S půlkou Kabrioletu jsme potom jezdili měsíc a půl po republice, hrál za mě, já jen zpíval. Pak mně chirurgové vyndali ruku ze sádry a já mu poděkoval za jeho dobré služby. S Tomášem, druhou půlkou Kabrioletu, jsem začal hrát, až když nás s Milošem pohltila ponorková nemoc. Dnes spolu hrajeme 13 let a já si uvědomuji, že jsem mu ještě vlastně ani nepoděkoval.	Tak tedy díky, Tome!
S Milošem jsem se poprvé potkal v divadelním klubu v Hradci Králové. Nevěděli jsme o sobě, že hrajem na kytary. A Miloš, protože byl takový družný typ, zeptal se mě: „Co piješ?“ „Fernet,“ přiznal jsem. A teď se dívám na něj a on měl také před sebou fernet. A to byl vlastně ten moment, který nás sblížil a spojil na celý život.	Hudba hraje,	zlatý déšť kvete,
a co má také dělat, vždyť je jaro!	Přijela i Vlaďka, naše agentura.	Je možné na chvíli vypnout?
Zatančit si?	Proč ne, když kapela tak dobře hraje.	Režisér,
dirigent	i hlavní protagonista ukončili zkoušku.	Zítra v Lucerně!