KNÍŽKY, POVÍDKY A TAK...

Jaký by byl život bez tajemství?

Oblíbený folkar Pavel Dobeš po sametové revoluci nevedel, o cem by mel psát. Nyní však opet našel chut zpívat o soucasných problémech.

Pardubice/Zdechovice u Prelouce – Známý písnickár, textar a skladatel Pavel Dobeš vystoupí dnes vecer od 20 hodin v pardubickém Doli klubu. Folkar s charakteristickým ostravským prízvukem, který však nyní žije v Hradci Králové, do sousedního regionu zavítá behem krátké doby podruhé. Na sklonku minulého týdne totiž koncertoval v sále hostince U Zámku ve Zdechovicích u Prelouce.

Vaše zdechovické vystoupení se odehrávalo v sále místního hostince. Koncerty tohoto typu máte v oblibe?

„Mám rád koncerty všech typu. Nejlepší je, když se strídají. Nemohl bych hrát treba jen v divadlech, protože tam clovek nemá tak blízký kontakt s diváky. Když vystupujete na velkém jevišti, tak je mezi Vámi a obecenstvem ješte orchestrište, ulicka a teprve potom jsou nekde v dálce ve tme lidé. Ale me koncerty teší hlavne proto, že baví publikum. Kdybych mel dvacet let hrát jen v divadlech, asi bych se na to po deseti letech vykašlal. Z komornejších koncertu si alespon mohu odnést pocit, že jsme si byli s diváky blízcí. Ten mi pak treba týden vydrží. Když se mi napríklad doma nebude darit, manželka me nebude poslouchat a deti me budou fackovat, tak to vydržím, protože se zase mohu tešit, že prijde neco pekného.“

Prestože nyní bydlíte v Hradci Králové, na Pardubicku jste posledních nekolik let prakticky nevystupoval. A ted najednou úcinkujete v pomerne krátké dobe hned na dvou místech regionu. Cím to je?

„Všechno záleží jen na tom, kdo si Vás pozve. My sami si neurcujeme, kam pojedeme na koncert.“

Bude se dnešní koncert v pardubickém Doli klubu nejak lišit od toho pátecního ve Zdechovicích?

„Možná budeme hrát nejaké jiné písnicky. Zdechovické vystoupení bylo trochu specifické v tom, že šlo o koncert predevším pro deti. Pardubický Doli klub sice moc neznám, ale jestli jde o prostor, kde má úcinkující také hodne blízko k publiku, tak už se do nej moc teším.“

Co jste ríkal na reakci zdechovických detí, které pri Vašich písnickách tleskaly a vlnily se do rytmu?

„To bylo úžasné a vidí se to jen málokde. Královéhradecký muzikant Miloš Dvorácek, s nímž jsme radu let hráli, me už kdysi upozornoval, že ve východních Cechách dokážou lidé náležite ocenit umení nekoho jiného. Asi je to tím, že tu existuje rada divadelních ci hudebních neprofesionálních souboru, jejichž clenové dobre vedí, jaké to je stát na jevišti. Myslím, že i ve Zdechovicích se potvrdilo presne to, co mi Miloš Dvorácek povídal.“

V poslední dobe jste vydával predevším výbery se svými staršími hity, ale co Vaše nová tvorba?

„Na stole mám takovou složku, do které nechci, aby se mi nekdo díval, ale není to žádný ucelený monotematický cyklus, jakým bylo napríklad mé album Neco o Americe. Tento cyklus by se dal nazvat Každý pes, jiná ves. Jsou to písnicky, které spolu nekorespondují. Spolecné mají snad jen to, že jsou dnešní. Priznám se, že po sametové revoluci jsem dlouho nevedel, o cem bych mel psát. Nejak se mi stále nezdálo, že bych se mel k necemu vyjadrovat, ale dnes mi pripadá, že už jsem ten bludný koren prekrocil. Mám pocit, že bude dobré, když se mi podarí tento cyklus vydat, protože už jsem v rádiu nebo v televizi dlouho neslyšel neco dnešního. Ale nevím, jestli to nebude blbé, protože už jsem za tu dobu trochu zapomnel psát, a tak se to ted musím znovu ucit.“

Proc si myslíte, že se o soucasnosti dnes tolik nepíše? Je to tím, že tvurci nyní nemají proti cemu bojovat?

„Pamatuji se, jak pred sametovou revolucí byla kultura krok pred politikou. Ale najednou udelalo politické dení krok pred kulturu, kterou navíc predbehl ješte byznys. Opojení z penez je dnes velmi silné. Také bych dokázal psát na kšeft, ovšem to bych byl stále za politikou, což nechci. Když sleduji soucasnou ceskou politickou scénu, tak opravdu nejsem nadšen. A to ani nemluvím o situaci ve svetové politice.“

Myslíte, že existuje nejaké východisko ze soucasné situace, kdy rada lidí je z politiky spíše znechucena?

„Nevím, jestli existuje nejaké východisko. To jsem ale nevedel ani za totality, ani v roce 1989. Asi se budeme muset nechat prekvapit a rídit heslem Kdo dožije, uvidí. Možná bych na tomto míste mohl citovat jednoho muzikanta ze Slovenska, mého prítele Mariána Vargu, který pred lety také delal podobný rozhovor pro televizi. Poléhával na stole presne jako já ted, usrkával bez pomoci rukou džus a když se ho zeptali, co bude dál, odpovedel slovy:´Nevím, ale co by to bylo za život bez tajemství´ pred námi?.“