KNÍŽKY, POVÍDKY A TAK...

Bicykl

První závodní kolo jsem viděl koncem padesátých let, když přes Frýdlant nad Ostravicí projížděl Závod míru. Stáli jsme s tátou v bramborách u hlavní cesty a volali "Vé-sé-lýý!, Rů-žič-káá!, Kú-brrrrt!". Ptal jsem se otce, jak mohl dopředu vědět, že zrovna Veselý pojede první, vrtalo mi to hlavou. Podíval se na mě, jako bych byl snad úplně pitomý, jakože kdo jiný, podle mě, by měl jet na špici pelotonu?

"A ten Veselý je nějaký nejlepší?", ptal jsem se opatrně. "Úplně absolutně nejlepší!", rozčiloval se táta nad mojí naivitou. "Aha,..." vytratil jsem se z debaty.

Pak jsme jezdili s klukama na kolech na Novou Dědinu a od Harcovského mostu na kopec do Malenovic. Někdy vyhrál Pepa Špiláček, většinou kluci Filipovi a já končil většinou v poli poražených, jen jednou jsem byl Růžičkou. Ale svoje vlastní kolo jsem neměl. Půjčoval jsem si dědovo. Máma měla zelenou Sportku, to kolo bylo lehké, ne moc veliké, a hlavně nemělo tu hroznou trubku, přes kterou jsem se nikdy nemohl dostat na dědův bicykl, ale bylo pro mě příliš "dámské". Výjimečně jsem si půjčoval bez dovolení tátovo kolo, které bylo tak velké jako dědovo, ale táta měl řídítka navíc frajersky omotána červenou bužírkou. Teprve v Ostravě, a to už mi bylo třicet let, jsem si obstaral vlastní. Objevilo se, projelo mým životem a zase samo odjelo neznámo kam... Byl to vlastně jen rám se šlapkama, zadním kolem a zahnutými řídítky. Policajti totiž, aby si přilepšili, prodávali kradená kola, co zabavili ostravským klukum z drobných sklepních loupeží. Ale do pojízdného stavu jsem si ho nechal zkompletovat až v Hradci Králové - ráji cyklistů, kteréžto místo, podobně jako Holandsko je rovina...

Právě jsem začínal jsem v Hradci Králové nový život. Odjel jsem tam inkognito s tím, že budu chvíli v závětří od věčných výslechů, vyšetrování a výstrah, kterých jsem si dost užil v Ostravě. Zvykal jsem si na nové zaměstnání a do práce začal jezdit na kole, abych byl nenápadný.

První dějství: A tehdy mě zastavili příslušníci VB. Nejednalo se o žádný dopravní přestupek. Šli pouze po výrobním čísle. Opsali si ho, řekli: "počkejte", a začali číslo porovnávat a vyhledávat ve svých seznamech. Po dvou minutách mi řekl důležitejší z nich: "V pořádku, pokračujte!" Nemohl jsem ani udržet hubu radostí, aby mi ji to neroztáhlo do širokého úsměvu. Naskočil jsem co nejrychleji na kolo a pokračoval. Bylo jaro, květen 1986. Před týdnem na Ukrajině bouchnul Černobyl, kvetly trešně a svítilo slunce. "Je to úplně absolutně moje kolo!", smál jsem se a šlapal do pedálu co to dalo. Cestou jsem si pohvizdoval Dunajevského "Když vítr bije do plachet" a cítil se volný jak ten pták. Pamatuji si ještě, a to není chlouba, že tenkrát jsem přijel domu jako Veselý!

Druhé dějství: Zažil jsem s kolem i mrzutější chvíle, ale co, vždyt žádné soužití není vždycky jen ideální. To jsme v létě bydleli na chatě v lese a chlapi z osady jeli přes pole do hospody. Ještě jsem jim říkal: "Nejezděte autama!" A oni se smáli a říkali mi naopak: "Ty nejezdi na kole!" Nedal jsem si poradit. Ti v autech se vrátili v pohodě. A já, jediný na kole, upadl jsem z kamenitého padáku a polámal si klíční kost.

Třetí dějství (závěrečné): Na zimu jsem bicykl už do města nepřevážel. Nechal jsem ho u chaty opřený u hromady dříví, ale šikovně přikrytý lepenkou aby nezrezivěl, a zároveň aby nelákal pozornost nenechavých. Se zamykáním jsem si nedělal starost, protože v dnešní době horských kol, raketoplánů a genetického inženýrství nebylo pravděpodobné, že by mohl mít někdo zájem o můj šunt. A navíc, byl dobře zamaskován. "Ještě na to napadne sníh...", říkal jsem si, když jsem na podzim z lesa odjížděl. Ale na jaře jsem už kolo nenašel. Bylo fuč.

"Možná si ho někdo jenom půjčil. Možná ho nutně potřeboval nějaký běženec, který si krátil cestu naším lesem," přemýšlel jsem. "Že jsem si já, hloupý, nezapsal aspoň výrobní číslo!" A pak jsem si vzpomněl, že na podzim, opodál, soused ob tři chaty, najímal Ukrajince na nějakou práci. "No tak třeba zase někdy přijedou," počkal jsem ještě rok. Ale nepřijeli. Možná je všechno, jak má být. Možná si už dneska nějaký malý spratek na Ukrajině půjčuje bez dovolení tátovo kolo, ozdobené frajersky bužírkou, protože touha je touha. Jedna z nejkrásnějších lidských emocí. To jenom nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Důležité je, aby to kolo jelo dál. A bezvadné je, že jede. Za sebe mám spokojený pocit, protože jsem ho před zimou očistil a namazal. Třeba, co já vím... Třeba z nějakého malého kluka na Ukrajině vyroste další Honza Veselý. Když už mně se to nepodařilo.

Hezkou jízdu a opiš si číslo!

Pavel Dobeš