AKTUÁLNÍ ČLÁNKY, ROZHOVORY A TAK...

Volali mi z Eldorádia 88,4 FM. Krátký rozhovor po telefonu, o jídle.
Otázka 1.: Co jím nejradši?
Odpověď: Kus masa, třeba biftek.
Otázka 2.: Zda sám vařím?
Odpověď: Někdy, velmi rád, ale umím jen jednoduchá jídla, např. upéct kuře na ohni, koupit zeleninu, nakrájet chléb.
Otázka3.: Co já a zdravá výživa?
Odpověď: Jím všechno, protože nemám omezení od lékaře. V dobách mého dětství jsem viděl v čekárně ordinace plakát "Pestrá strava, základ zdraví!" Od té doby mám vystaráno. Bezmyšlenkovitě jím, na co mám chuť. Vejce, špek, maso, ovoce, zeleninu, luštěniny, obilniny. Ale mluvíme-li o JÍDLE, proč tak často zapomínáme na HLAD? Velmi důležitá složka zdravé výživy! Jíst se má z hladu, si myslím! Jednou denně pořádnou porci. Ne celý den furt něco zobat a vlastně nikdy nezažít ani pocit hladu ani sytosti. Když něco dělám, tak u toho nejím. Mám-li hotovo, nacpu se pořádně a s chutí!
(konec rozhovoru)

To byla jen taková rychlovka přes telefon. Jídlem se normálně nezabýváme, protože víme: "Nejsme tu proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili!" Nicméně mi to téma začalo vrtat hlavou zvláště, když mi ta slečna z Eldorádia (nebo paní) zavolala za minutku znovu. Zopakovala poděkování a přidala, že její pohled na jídlo je zhruba stejný jako můj. Prohodili jsme ještě pár vět a zavěsili, protože na frekvenci 88,4 MHz dohrála písnička a bylo potřeba pokračovat ve vysílání, zatímco já šel zrovna mezi poli se svojí dcerkou a naším psem. Vzpomněl jsem si, že v jejím věku jsem v červnu, jako většina dětí z vesnice, preferoval místo svačiny kilo třešní ze sousedovy zahrady zapité litrem vody. Až později, v Ostravě, vlivem osvěty jsem se dověděl, že to nebylo zdravé. Ale když jsem byl ještě menší, ani jsem nevyplivoval pecky. Stalo se něco? Jistěže nic. Byl jsem malý špunt, sladké, červené ovoce mě přitahovalo svou barvou, tvarem, chutí, no tak jsem si pro ně sáhl. Vždyť tak byl přece svět původně zařízen. Nebyly knihy, nebyly lékárny ani věda zvaná medicína. A před zavedením peněz ani osvěta a ani propagace zvaná reklama. Ať už věřím v Boha nebo v Přírodu, věřím, že svět nebyl původně uspořádán tak, aby nedopatřením znovu zanikl. Vyvinul se nebo vznikl jako příznivý hostitel pro všechny své obyvatele. Nestojí snad v té knize, co se povaluje po hotelových pokojích, že "Bůh stvořil nebe a zemi a všechny její byliny a tvory za 5 dnů, šestý den stvořil člověka, potom pohlédl na vše, co stvořil, a viděl, že to je dobré..."? Říkám si, co je dobré pro Boha, nebude špatné ani pro mě. Tak když házím do svého koše v sámošce proviant, a mohu si vybrat, pak vyberu to jídlo, které se více blíží původnímu záměru. Kus špeku a osminka másla od krávy má pro mě větší cenu než kamion Ramy, než jemné dietní párečky z masokombinátu. Rafinovanosti, na kterých se podílí člověk, mi nesedí, kdyby na nich bylo stokrát napsáno, že byly vyrobeny z nejčistších surovin. Doby, kdy jsem nebyl zrovna "v balíku", nepovažuji za zlé. Na vandr jsme si brali chleba a sklenici sádla s tím, že někde v poli najdeme záhon cibule. A to si pište, že jsme ho našli. I když jsme někdy museli čekat až do tmy. O to lépe nám pak chutnalo. Mně nevadí námitka, že v hlávkovém salátu je tolik a tolik dusičnanů zatímco v plném kýblu dresingu z USA ani jeden. Prostě se tím nezabývám. A navíc, věřím svému organismu. Jak hlásal blahé paměti můj spolupracovník a dirigent ženského pěveckého sboru při DK NHKG v Ostravě Zábřehu mistr Hába: "Prdel si to přebere!" Moje žena včera přinesla z lékárny úplně nový vitamín C. V jakýchsi průhledných tobolkách. Prý se ten vitamín rozpouští pomalu, pravidelně, a naše děti prý budou mít po celý den v těle tu přesně správnou dávku, která je ideální. Myslel jsem, že ji přerazím, ale protože ji mám rád, omezil jsem exekuci na pouhou důtku s výstrahou. "Nedělej nám z dětí mrzáky," jsem jí řekl. "Půl roku se mořeplavci plavili dalekými oceány. A teprve po šesti měsících, když neobjevili žádnou pevninu, se u nich začal projevovat nedostatek vitamínu C. Pak ano, pak začali dostávat kurděje!"

Závěrem:
Ale chci-li téma shrnout a ukončit, musím se k němu vrátit. Léto je k tomu, aby dalo vitamíny, zima, aby dala jitrnice. Když je moc horko, jitrnice nezachutná. Když je zima, rajče nezahřeje.

Dovolená (povídka)

Dřevorubec na Sibiři nemůže snídat veku s marmeládou a k obědu pizzu. To by v lese upadl a zmrznul už cestou na pracoviště. Takhle mám jíst já, když ležím celý den na pláži v Itálii. Tam mi přijde naopak nevkusné cpát se pečeným bůčkem se zelím. A také, a to hlavně, cožpak by to byla nějaká dovolená? Člověk má vypadnout, změnit režim. Z nedýchatelna utéct na vzduch. Ze tmy na slunce. Ze sucha do vody. Chystám-li se na dovolenou, těším se i na jídla té země, kam jedu. A nemám s tím většinou problémy. Mořské příšerky mi docela chutnají a k lidojedům nejezdím. Italové jedí přes léto většinou lehká jídla, zeleninu, ovoce, těstoviny, protože co jiného chcete v tom horku jíst? Večer ať je na stole pod atriem porostlém révou grilovaná ryba a láhev vína! I hudba ať hraje po italsku. Jezdili jsme tam s dětmi na dovolenou. Sklopili jsme v kombíku zadní sedadla, hodili tam spacáky, polštáře, obě děti, a když se mládež ráno probudila, byli jsme v Itálii. Příští rok, že to vylepšíme. Vzali jsme s sebou i rodiče. Sierra má tak velký úložný prostor, že se děti vzadu opět pohodlně vyspí, i když zadní sedadla nesklopíme a budou tam sedět tchánovci. Oni nám budou večer hlídat děti a my budeme chodit ...., jak za mlada. Madona mia! Zahradní restaurace porostlá révou, grilovaná ryba, cinkot sklenek, tesavella, cikáni budou hrát Ó sole mio a na obloze hvězdy!

Chce to ale mnoho tolerance a pochopení. Každý jsme jiný. Na zadním sedadle se mačkaly děti s babičkou a dědečkem. Všechny bolelo všechno navzájem. A co ten obrovský prostor vzadu? Kontejnery. Přepravky s jídlem. Krabice s bramborama, ve sklenicích naložené vepřové, několik pecnů chleba, bábovka, cukr, káva, konvice na kávu, umělé sladidlo, léky, teploměr, mouka, rýže, sůl, pepř, majolka, lžíce, příbory, kastroly, ovocný sirup, trvanlivé mléko, trvanlivé uzeniny, sýry, nafukovací lehátka, karty na žolíky, karty na canastu, tranzistorové rádio s budíkem, a aby snad se přece jen někomu nechtělo na té dlouhé úmorné cestě spát, tak tam vzadu opřeny o levé okno řinčely basy lahvového piva. I jakousi zvadlou zeleninu jsme vezli do Itálie! Byly tam u zadních dveří v batohu též svačiny na cestu a teplá káva na cestu v termoskách a teplé limonády, ale to jsme nejprve museli opatrně položit na silnici plato vajec. Večer? Plody moře, tesavella, cikáni, Ó sole mio? Jak za mlada? Ne, dámy, pánové! Bramborové knedlíky plněné uzeným plavaly v mastnotě. A to takovým způsobem, že mi slzely oči, když jsem se podíval na talíř. Pil jsem lahváče a když děti odešly spát, tak aby byli čtyři, hrál jsem s nimi žolíky (možná to byla canasta, nerozeznám ty hry od sebe). Náš Matěj skákal salto do vody z betonové zídky a hned první den odpoledne si o ni rozbil hlavu, asi jak se přežral; tak jsem s ním pak týden chodil po městě, když s těma štychama nesměl do moře, ale nebylo co koupit. Všechno jsme měli.

Chce to mnoho vzájemné tolerance a pochopení. Každý jsme jiný. A kdo by nás rozsoudil? Jak už to v životě bývá, řešení přišlo samo. Nečekaně. Kulhavka a slintavka. Zákaz převozu potravin! Jenže čas jde dál. Na letošek už máme jiné plány. Škoda, že právě teď se ten čas nedá vrátit! Madona mia! Ó sole mio! Hodili bychom do auta plavky a jeli za vůní pečených ryb.

Pavel Dobeš