ČLÁNKY, ROZHOVORY A TAK...

"Říká se, že bude prima na světě, až si každý před svým prahem zamete"

Touto kratičkou písničkou obvykle končívá svá vystoupení Pavel Dobeš, skromný a nenápadný počerný mužíček s knírkem a hlasem, připomínajícím rozhlasového Hajaju, který za doprovodu dvanáctistrunné kytary vypráví, brouká a zpívá miniaturní příběhy a postřehy z každodenního života. V jeho písničkách z dělnického prostředí se odráží 10 let práce u vysokých pecí v NHKG, během nichž Pavel Dobeš vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a založil skupinu Minimum. Velkou oblibu u posluchačů nejen na Ostravsku, ale po celé republice, včetně například festivalu Pozdrav mládí v pražském Paláci kultury, dosáhly Dobešovy písničky v ostravském nářečí. A jak tomu už ve folku bývá, často je jeho všímavý pohled upřen i na nepříliš povzbudivé jevy ve společnosti. Nekomentuje je, ale trpělivě vkládá do svých písniček. Před časem se přestěhoval Z Ostravy do Hradce Králové, avšak jeho životní náhled a písničkový humor - někdy kousavý, jindy hladící - ho neopustil.

Slovo o začátku…
Naši mě v páté třídě přihlásili do hudební školy na akordeon. Chodil jsem tam pět let, pak jsem toho nechal pro jiné zájmy. Byl rok 1964, vypukla demoralizace na hudebních školách, začali jsme hrát bigbít. To už jsem chodil do učňovské školy. Měli jsme klasické liverpoolské obsazení podle Betles, v Porubě byly na každém dvorku aspoň čtyři kapely. A v zimě taky kluziště. Tam se nám motal pod nohama nějaký Franta Černík, nakonec hokejový mistr světa… Pak jsem dlouho nehrál vůbec nic, až před dvanácti lety jsme v práci zahráli z recese ženám k MDŽ. Vůbec nerozhodovalo kdo na co umí, byla tam mandolina, housle, harmonika, kytara. Potom jsme to začali brát vážněji a přesedlali jsme na country. Všichni jsme psali svůj country text, ale přišlo nám, že k těm kovbojům už nemáme co dodat, že to není naše. Tak jsme napsali něco současného a hned nás na krajském kole Porty zařadili do kategorie folk. V letech 1975 - 1978 jsme vystupovali pod jménem Minimum na krasjkých Portách, ale dál jsme nikdy nepostoupili. Taky jsme hráli na festivalu politické písně v kraji a dvakrát jsme byli Sokolově.

A od kdy vystupuješ sólově?
V roce 1983 jsem poprvé sám zahrál na Moravském folkovém létu v Porubě. Hrál jsem polovinu věcí z kapely, jen asi dvě nebo tři písničky, byly nové. V zimě na Folk salonu v Ostravě už jsem měl ucelenější repertoár a psal jsem si už i ostravské písničky.

Jak vznikl nápad zpívat v ostravském nářečí?
První taková písnička byla "Zásnuby jsou plánované na středu". Hrál jsem ji v Českých Budějovicích, kde to natáčel rozhlas. Onemocněl jakýsi výkonný umělec a mě poslali za Ostravu jako náhradu.. Vůbec nevím, jestli se to pak vysílalo, ale honorář jsem dostal. A když dělal Jaroslav Wykrent v televizi první pořad "Šance pro …", taky mě tam pozval. Ostravské nářečí jsem používal proto, abych si mohl dovolit napsat i to, co by v češtině moc dobře nevyznělo, bylo by to až škaredé.

Po republice berou posluchači jako humorný prvek už jen použití ostravštiny - ale jak to berou přímo v Ostravě?
Nevím, zda jde o nějaký šok, ale berou to. I Pepa Streichl má písničku v ostravštině, snad i jiní, ale spíš jako výjimku. Já jich mám hodně. Když jsem hrál v Hulíně, tak mi někdo řekl, že jsem po dlouhých letech uvedl ostravštinu na jeviště úplně samozřejmým způsobem. Nikdo se nepozastavoval nad tím, jestli je to ostravsky nebo ne.

Je rozdíl v reakci publika v Ostravě a třeba v Karlových Varech?
Vypadá to stejně. Ovšem v Ostravě si mohou říkat "ten zpívá za nás" kdežto jinde zase "je to exotické a taky dobré".

V tvých písničkách jsou místa, kdy lidé vždy spontánně vybuchnou. Počítáš s touto reakcí už když skládáš?
Když mne to napadne, vybuchnu u toho taky.

A nestalo se, že jsi třeba v určitém místě očekával smích - ale bylo ticho?
Když je písnička hodně známá, už to ani neočekávám. Většinou o těch místech vím, to jsou věci, na které mají lidi stejný názor. Ale záleží taky na tom, jak zahraji. Když na plné pecky, tak lidi vědí, že mi o něco jde a taky to tak berou. Když už je mi písnička víceméně fuk, tak ani odezva není velká.

Tvoje hra na dvanáctistrunné kytaře je snadno rozpoznatelná. Kde ses naučil hrát?
Jsem samouk. V té naší country kapele jsem hrál ještě na banjo, takže mi něco z toho banja zůstalo. Noty znám ještě z tahací harmoniky. Učil jsem se velice těžce.. Vzal jsem akord z teorie a hledal na hmatníku jednotlivé tóny. Za rok nebo za dva jsem si to pochopitelně našel v příručce. Ale kytarou se jen doprovázím a nepovažuji to za podstatné. Neberu se jako muzikant.

Takže se víc považuješ za textaře. Ve tvých textech je mnoho myšlenek, o nichž se všeobecně ví, ale není moc zvykem o nich zpívat na pódiích.
Je zvykem se některým tématům vyhýbat. Já si říkám - proč?, a proto se jim nevyhýbám…

Ale - vždyť je zapotřebí mluvit o věcech, které lidi trápí a bolí. Mluvením se pochopitelně nic nespraví, ale už tím, že tvé texty upozorňují na některé nedostatky, mají své důležité poslání a smysl.
To zavinili rodiče a škola. Ti mne učili, že s pravdou se nejdál dostanu. Když na něco narazím a vím, že je to pravda, nevyhýbám se tomu. A nakonec jestli to je nebo není pravda neposuzuji jen já, ale taky lidi, publikum. Já to jen napíšu a zahraju. A snažím se dělat co nejvíc ve shodě se svým svědomím.

Co tě dovedlo od bigbítu přes country až k folku?
Na začátku 70. let se našim muzikantům vytýkalo - prosím vás, co pořád máte s tou angličtinou, copak neumíte napsat český text, něco našeho, co by bylo o nás, u nás, z nás a pro nás? Já si to vzal k srdci, protože jsem vždycky inklinoval k tomu našemu českému i k tomu specifickému ostravskému. Jenže to dospělo tak daleko, že dnes by někteří byli rádi, kdybychom se zase vrátili k té angličtině.

Posloucháš své kolegy písničkáře?
Poznal jsem je až když jsem se mezi ně dostal. Kdybych byl sám, bez nich, asi bych toho všeho dávno nechal. Poslouchám je a většinou se mi to líbí. Taky píšu texty, a tak vím, co je konstrukce, co je pravda, co není. Poznám téma, které člověk tak dlouho hledá, až je najde. I to, které vznikne z naléhavé potřeby něco sdělit. Když jsem poprvé slyšel Mertu, vůbec jsem mu nerozuměl. Pak jsem se mu naučil rozumět. Dneska poznám, co bych sám napsal jinak. Stejně jako rozeznám, kde někdo udělá podfuk a švindl, tak stejně dovedu ocenit - a možná víc, než kdokoli jiný - když je to udělané dobře.

Psal jsi kromě textů někdy taky básničky nebo povídky?
S jedním klukem v práci jsme napsali asi šest povídek ve stylu Šimka a Grossmanna. Bavilo nás to, byla to hezká zábava, ale dnes to k ničemu není. Básničku jsem napsal na vojně. Kolovaly tam sprosté básně a já si řekl, přece není možné, abych taky nenapsal něco sprostého, ale slušně, hezky. Napsal jsem to, jsem na to dodneška pyšný, ale nikomu to nemohu dát přečíst. Teprve v poslední době jsem napsal pár povídek.

Přečteš nějakou při vystoupení?
Bylo by to nesrozumitelné, mám text i v několika uvozovkách. Dělám teď hlavně klubové pořady, a tam se někdy rozpovídám. Mám určitá témata, která mi stojí za to. A další povídky nepíšu, protože za prvořadou věc považuji zpracovat námět do písničky.

Začínáš melodií nebo textem?
Vždycky textem. Zkoušel jsem to i obráceně, ale pokud musím přizpůsobovat slova melodii, tak se nutně okrádám. Asi nebudu umět napsat dobrý text na zakázku.

Měníš písničky, vybrušuješ je?
Výsledný tvar vzniká na jevišti. A ustálí se během prvního nebo druhého představení.

Píšeš písničky do šuplíku?
Jestli je něco v šuplíku, pak to jsou špatné písničky.