ČLÁNKY, ROZHOVORY A TAK...

Pavel Dobeš: Skupinové foto, Panton 1989

A: Jarmila - Zapomenutý trumf - Zahradník - Zum-zum II - Souhvězdí žab - Večer na disku - Skupinové foto
B: O Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice - Na Pranýři - Víte, vono, holky - Calvera - Něco o lásce - Pecky v čokoládě

Koho jiného mohli kdysi komunisté vyobcovat a vlastně vyštvat z Ostravy než jediného skutečného proletáře předlistopadové folkové elity, písničkáře, který pracoval deset let u vysokých pecí - Pavla Dobeše ? Pochopili: postojem, tématikou, slovníkem i projevem byl Dobeš solí své země, nesložitý, nepodbízivý, nepřizpůsobivý, tvrdošíjný, nevyzpytatelný, na tváři nepatrný úsměšek, v srdci hluboká melancholie.

Pochopil i posluchač "z druhé strany barikády", pražský divadelník, který Dobeše poprvé slyšel nedlouho po svém propuštění ze čtyřletého vězení v roce 1983, Václav Havel. Okamžitě si ho přiřadil ke svým oblíbencům z undergroundu, dlouho předtím, než se o Dobešovi začalo vědět i mimo folkové kruhy. A jak už je náš malý český svět navzájem propletený v lidech, místech i časech, první velký článek do velkého časopisu napsal o Dobešovi budoucí sekretář budoucího prezidenta, publicista Vladimír Hanzel. V Mladém světě (č. 12/1987) pod titulem Tématům se nevyhýbám se však přece jen lecčemu z původního, tehdy už rok starého Hanzelova rozhovoru vyhnuli. Například této části: "Chtěl bych psát o vnitřní svobodě. Má něco společného se ctí, charakterem a tužbami, ale kupodivu nezáleží na společnosti, ve které člověk žije. Vnitřně svobodný může být člověk v Americe stejně dobře jako v Sovětském svazu. Tento stav mu nemůže žádná společnost vzít, ale ani dát. Je to něco, co v člověku buď je, anebo není. Já věřím víc první možnosti… V tomto duchu jsem také napsal píseň Něco o lásce, která se párkrát vysílala."

Současným středoškolským čtenářům může znít informace, že nějaká písnička se "párkrát vysílala", nesrozumitelně: před deseti a více lety ale bylo běžné, že i písničkáři, kteří vyprodávali amfiteátry, čekali na své první uvedení v rozhlasu celá léta. (Na singl či dokonce album i deset let.) Něco o lásce patří k jakési druhé vlně Dobešovy tvorby, písničkám z let 1984-86, jako byly Souhvězdí žab, O Pilníku…, nebo Skupinové foto. Bývalý bigbíťák si mezi novými kolegy z prostředí porubských folkových Kolotočů a plzeňské Porty, Nohavicou, Plíhalem, Streichlem, Slávkem Janouškem a Mertou, zvolna vypěstoval i jiný, myšlenkově mnohostrannější, hudebně uvolněnější a pestřejší přitom stále dobešovský, citově přímočarý, způsob vyjádření. Ta písnička je opravdu o lásce, "co ji zrovna napadne, to udělá, z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky a na první poslech patří k těm z mála, které se od Dobeše daly bez problémů vysílat i před listopadem 1989. Jenomže Dobeš se přibližoval svým intelektuálnějším vrstevníkům i tím, že mezi jeho milostnými a řekněme občanskými texty nebyla žádná jasná dělící čára. Proto i v písni Něco o lásce jsou verše, které ji laskavě, mírně a přitom srozumitelně zařazují i dobově. "A holubicím dál rostou křídla dravců, družstevním rolníkům touha mořeplavců." Na rozdíl od Nohavicova nebo Mertova posluchače nemusel ten Dobešův vědět z literatury ani dějin nic, a přesto mu nic neuteklo. Vstupoval do písničkářových obrazů dobře mu známým prostředím továrenských dílen a šaten, řečí dělníků i zpotvořeninou oběžníků, pachem solviny i sídlištního guláše.

Očekávaným a hurónsky vítaným saltem mortale prvních Dobešových koncertů byly jakékoli pasáže v ostravské chacharštině. Nepřišel s nimi za mikrofon první, před ním tento sršatý i chlupatý jazyk drobně využívali i Merta, Nos, Streichl a Nohavica. Dobešovi však tato řeč slušela ještě víc. Už od pohledu, z něhož by žádný obdivovatel poslance Sládka velkou radost neměl. Pódiový Dobeš zpívá očima a knírkem. Kde jiní udělají piruetu, on dá trochu hlavu k rameni. Skeptický, zvídavý a odměřený, nasazuje svůj nářečový humor až na pevnou kostru příběhu a exceluje tragikomickým závěrem, z něhož neplyne zpravidla poučení, ale někdy smutek, někdy sranda, v nejlepším případě obojí.

Každý dramaturg na světě, i ten největší krasoduch, by pochopitelně začal Dobešovo první album Skupinové foto tím největším koncertním hitem, Jarmilou. Ani František Horáček, mimochodem nejvýznamnější publicista českého folku v 60. a 70. letech, na obalu skromě charakterizovaný coby "spolupráce na realizaci", to neudělal jinak. Učiněným skvostem Dobešova chacharského střihu je však hned následující Zapomenutý trumf. Už začátek písničky je jak scéna z hnědobílé fotografie, přitahující syrovým cizokrajným půvabem. "Z uhla, prach a kašel/Kdybys farať kaj šel/Tak dycky trpi pajšel/To každy haviř vi/Tuš vylezli sme z ďury/Zhodili mundury/A gvuli fyskultury/Sme turu podnikli". Ve dvaceti čtyřverších se pak rozvíjí příběh o závodě dvojic "z Vítkovic na Ostravicu". V první osobě ho vypráví autor neboli šikovnější a snaživější z popisované dvojice, v níž ten druhý, mladý Bořivoj Lupeň, je beznadějný lenochod. Jako videoklip by to mohla být pěkně podbízivá trapnost pro břichaté komiky. Ale Dobeš si z příběhu dělá jazykový karneval, zlehka pestřený dobovými rekvizitami. "Po startu hned jak v lize/Dostal se do krize/Prý ponožka ho hryze/A od hladu je mu mdlo." Nebo ještě tohle: "Brzoch rezygnoval/Už sem ho neprovokoval/Psychicky neštenkroval/K rychlosti větši/Stejně noha mine nohu/A tak se modlim k Bohu/To jako bezpartijni mohu/Ale nic to neřeši". Slouží Dobešovi ke cti, že nevyškrabával hrnec takových nápadů do dna, neopakoval se, nehnal se za tisícihlavým smíchem. Sám, daleko před pásmem ohrožení z nadprodukce a dříve než by ho mohli napadnout nenechaví recenzenti, přehodil výrazivo na jinou kolej. (Dovolte osobní poznámku: můj pocit únavy ze zaběhnutých a trvale úspěšných parodických skupin, dvojic i sólistů nevzniká ani tak z toho, jak je to laciné, jako spíš z toho, jak je to k onomu jedinému druhu lacinosti navěky přikované.) Další inspirační zdroj Dobeš našel přímo pod nosem, na televizní obrazovce: "Film o sedmi statečných běží mou hlavou." Calvera, latinsko-americký bandita zabydlený v našem socialismu, je živnou půdou Dobešova smyslu pro absurditu. "Můj kolektiv dneska těžko schrastí práci/Drancování v malém už se nevyplácí/Nestojí za námi odbory a tak." Dobeš nedělá z posluchače negramota, co musí od začátku vědět, kdo je dobrák a kdo padouch, refrén končící "Pomalu bych vydrancoval celou zem" se skotačivě opakuje a teprve poslední řádka tohoto takřka kramářského příběhu zní "Kdo z nás dvou dřív vydrancuje tuto zem?" Ani dnes si proto nemyslím, že by největší kouzlo Calvery bylo v jeho zašifrované satiře na někdejší estébáky.

Pavlu Dobešovi nikdy nebyly vlastní složité metaforické šifry. Někdy natvrdo vypsal událost tak děsivou, že člověk jen žasnul, jak mohla projít až na desku. O Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice není ve skutečnosti nic jiného než Král Šumavy s opačnými ideologickými znaménky. "Hedvice bylo nadosmrti nanic/Když Vénu sesbírali ráno po poli/Nějak se zamontoval do přechodu hranic/A v noci byla šťára v celém okolí." Líčit výslech Vénovy dívky Hedviky hraničí s přetěžováním písničkové formy, ale Dobeše převede i tímto úskalím jeho filigránský cit pro všední, leč výmluvný detail: "Vím, že z těch lodí, o kterých všichni sníme/Nikdy žádná pro nás neplula přes oceán/Byla jsem ráda za všechny šťastné chvíle/Chcete-li, u přepážky vám je odevzdám."

Pořád mi při tom jde mráz po zádech. A to si ani nemusím připomínat, že ve stejné době a ve stejném městě textař Zbyšek Malý opěvoval v celých eposech "prosté pracující" a ve své estetické hluchotě nabádal české hudebníky, že spásu písničky je třeba hledat ve zhudebňování poezie, rozuměj té, která směla být tehdy vydávána. Dobeše nikdy nikdo nevychválil do nebes za to, jak hraje na kytaru nebo zpívá. Na obojím asi není nic světoborného, přiznejme si ale, že v jednoduchosti může být síla a že Dobešův trampsky obyčejný hlas může dojímat tím, jak dojemné písně jakoby hází do autu - a může bavit tím, jak bavičské skladby rytmicky odemele takřka stylem haťapaťa a nestrhuje jejich humor o patro níž žádným hlasovým pitvořením.

Co z toho všeho zaujalo jazzového klávesistu a skladatele Martina Kratochvíla natolik, že Dobeše pozval do svého soukromého studia v Budíkově, sám zasednul ke klávesám, do hudební režie pozval druhdy vynikajícího kytaristu Františka Francla a mezi březnem 1987 a květnem 1988 natočil 23 písniček, ze kterých napřesrok dali dohromady Skupinové foto, opožděný debut čtyřicetiletého písničkáře? I Kratochvíl přece musel přimhouřit oko nad některými Dobešovými technickými nedostatky, o nichž se v průvodním textu zmiňuje i František Horáček. ("Rytmické neposlušnosti" aj.) Ty se ale v pohledu na albový celek zmenšily asi tak jako postavička Pavla Dobeše na titulní fotografii Olega Homoly a obalu Františka Tomíka.

Hledá-li kdo nějakou skutečnou poezii Ostravska, na Skupinovém fotu je jí dost a dost, i když tam není samojediná. Ostravští radní páni i důlní rádobyodboráři se kdysi narozdělovali cen mnoha zrůdnostem. Jestli mohu alespoň těm dnešním napovídat, pak …

JIŘÍ ČERNÝ