ČLÁNKY, ROZHOVORY A TAK...

6. dubna 2009

Před několika dny bylo Pavlu Dobešovi šedesát let. Spolu s hosty své narozeniny oslaví také s publikem v pražské Lucerně 22. dubna.

Dospěl jste do chlapského věku a zdá se, že máte plno práce. Změnil se nějak – s oním dozráváním – váš názor na muziku, popř. na to, co chcete svými písničkami říkat?
Říká se, že práce šlechtí člověka, ale myslím, že to platí spíše o tvořivé práci. Zahradník vytváří zahradu, písničkáři píšou písničky, spisovatel píše knihu, architekt kreslí budovu, jakou svět ještě neviděl. Víte, co dělám já? Přerovnávám zboží na regálech, obrazně řečeno, jako ve skladu. Jednou podle velikosti, podruhé podle abecedy, pak zase podle barev. Jak v roce 1986, když jsem dělal skladníka v Montasu.

Jak to?
Minimálně měsíc jsem si hrál se zpěvníkem. Vybrat písničky, zapsat do not ty z nich, které ještě zapsány nebyly, přepsat texty, vše zaevidovat, to byla moje práce. Pak několik korektur, schválit obálku a podepsat smlouvu s nakladatelstvím. Pak jsem zase měsíc poslouchal sám sebe – to bylo úplně na hlavu! Ze starých kazet jsem vybíral zajímavé nahrávky pro bonusové CD k jedné akci. Pak to všechno trochu postříhat, trochu vyčistit od šumu, seřadit podle velikosti, převést do formátu MP3 a poslat do výroby. Připomíná vám to něco jiného než inventuru skladu? Stanislav Gross, když byl ve funkci, tuto situaci vtipně popsal slovy „pro samou operativu se člověk vůbec nedostane k samotnému boji“. Ale mám naštěstí ještě koncerty. Je to velká vzpruha, živé vystoupení před lidmi.

Pozorujete na koncertech proměnu publika? Ne, že část ho stárne s vámi, ale že už zase od písničkáře něco očekává?
Pro člověka je těžké orientovat se v dnešní době, kdy svět není rozdělen na dva póly, tak jak tomu bylo v osmdesátých letech. Už není Východ a Západ, jako tenkrát, a není možno se přiklonit na jednu, nebo druhou stranu. Dříve stačilo zazvonit klíčky a člověk se ocitl z jednoho světa ve druhém. To už není možné, protože nejsou dva světy. Už není dobro na jedné straně a zlo na druhé, už není tadyhle pravda a tamhle lež. Zmizel bipolární svět. Je jenom jedna globalizovaná skutečnost, ve které je vše rozmixováno a spojeno do jediného karbanátku z „dobrozla“, ochuceného „pravdolží“. Čert by se v tom vyznal.

Chystáte v Lucerně narozeninový koncert. Předpokládám, že zazpíváte všechny svoje pecky. Překvapil vás během let u některé písničky tak intenzivní ohlas, jaký jste možná zkraje ani neočekával? Asi s tím v prvním plánu nekalkulujete, ale poznáte už dnes, co se bude líbit, co zarezonuje?
Ano, máte pravdu, že některé písničky se až neočekávaně přesně sešly s vkusem lidí, a kdybych řekl, že jsem to očekával, byl bych něco jako generál po bitvě. Úspěch Jarmily, Blažka nebo „koží z hyjeny“ byl tak obrovský, že to se vůbec nedá naplánovat. V poslední době lidé nejvíce přijali za svou písničku Brhlík a Sojka. Přitom je to jen takový jednoduchý popěvek, písnička do počtu.

Ani po letech jste nepropadl rutině. Píšete spontánně, nebo písničku musíte „vysedět“?
Obojí je správně. Bez spontánního nápadu by nebylo nad čím vysedávat a od nápadu samotného k napsání písničky ještě kousek cesty vede. Ale není to většinou široká cesta rutiny. Je to cestička neznámým terénem, snažíte se procházet místy, kam před vámi lidská noha nevstoupila, protože ta široká, se svodidly a ukazateli směrů je vhodná spíš pro politiku a ekonomiku, zatímco umění sluší zase něco jiného.

Pozval jste si do Lucerny početnou sestavu hostů. Čím si to zasloužili – že jsou většinou z Moravy?
Z Moravy je pouze Mirek Fojtík, Buty, Pepa Streichl a Hradišťan. No, a Péťa Dobeš, můj syn. Možná Wabi Daněk, připouštím. Já už jsem teď taky z Čech, Michal Hrůza, Aneta Langerová – Češi. No a speciálně v mém koncertním bloku by se měli objevit Tomáš Kotrba, Miloš Dvořáček, jeho syn Míša Dvořáček – skvělý bubeník – a také Martin Kratochvíl, se kterým jsme před léty nahrávali mé první desky. Někteří ani nejsou uvedeni na plakátech, tím možná u vás vznikl ten dojem, že by mělo být přemoravizováno. Ale ujišťuji vás, že to bude půl na půl, a krom toho, říká se, že kultura nezná hranic. Alvina je úplně odjinud. Ale hlavně, cožpak bych si pozval na jeviště lidi, které bych neměl rád?

O arménské zpěvačce Alvině Aghajanyan jste napsal, že „její písničky sahají až do nebe“. Jak ji znáte?
Z jeviště. Vloni na podzim jsme v hradeckém Adalbertinu udělali společný koncert s cizinci, umělci žijícími v Hradci Králové nebo jeho okolí. Na scéně měly zastoupení Filipíny, Ukrajina, USA, Sýrie, Arménie, Kazachstán a Kongo. Já jsem vystupoval také a dělal jsem ještě koncertu takového patrona, protože jako oni, i já pocházím odjinud a Hradec Králové jsem si našel, jako svůj nový, náhradní domov. Moje žena učí tyto lidi českému jazyku a byl to její nápad koncert s cizinci zorganizovat.

Do Lucerny se chystá i váš syn Petr. Co o něm – nezaujatě, jako o muzikantovi – můžete říct?
Nezaujatě vám říkám, že Petr není muzikant profesí, ale zájmem. Živí se vykonáváním výškových prací, ale u něj doma to vypadá jako někde u muzikantů ve studiu. Počítače, zesilovače, reprobedny, a všude samá kytara. Někdy si zahrál s Pepou Streichlem, někdy s kapelou xy, pár sezon hrál s ostravskou skupinou Benedikta a nedávno jsme spolu byli i v televizi.

Jaké je podle vás nyní pro muzikanty, písničkáře, u nás klima? Pomáhá jim fakt, že všechno smějí, nikdo jim nic nezakazuje?
Nepomáhá, ani nepřekáží, myslím. Je to úplně jedno.

Na co, když se za svou kariérou ohlídnete, byste chtěl zapomenout?
Ony jsou ty naše paměti zařízeny tak, tedy chci říct mozky, že si samy rozhodují o tom, co má být zapomenuto a co ne. Nevím, jestli to tak funguje u všech, ale co já si „pamatuju“, tak nejen kariéra, ale celý ten můj život plný průšvihů a katastrof, až dosud, byl jedinečný, úžasný a skvělý!

Co je to podle vás za druh – zpěváci s kytarou?
No, já myslím asi homo cantato kytariensis, z čeledi hominidi, řádu primátů, třídy převážně „savci“.

MARTA ŠVAGROVÁ