KNÍŽKY, POVÍDKY A TAK...


Ústecké listy 3.8.2005

Pavel Dobeš je zamilovaný do Kubíka

Ústí nad LabemSpíše popovému zaměření Labského léta, písničkového festivalu, který začne v sobotu 27. srpna v ústeckém Letním kině s úderem 13. hodiny, se vedle Pavla Bobka a Wabiho Daňka vymyká osobitý moravský písničkář Pavel Dobeš. Sympatický chlapík, kterého soudruzi vyhnali z za jeho vtipné agitky z Ostravska do Hradce Králové, je dnes zamilován po uši. Jeho láska se jmenuje Kubík, je mu půl roku a nedá na něj dopustit. Písničkářův krásný text „Víte, vono, holky, když kluk se stane tátou, voníte mu efedrinem, LSD a mátou…“ se tak i pro autora stal po letech díky synkovi aktuální. O lásce zpíval Pavel Dobeš už v 80. letech. S Jarkem Nohavicou to u nás ve svém žánru uměl asi nejlépe. Písničky jako Něco o lásce či O pilníku, svidříku, Vénovi a Hedvice hraje čtvrtstoletí a lidé je stále chtějí. V amfiteátru na ně snad nezapomene.

Jarmila má 25. narozeniny, jmenuje se vaše turné. Je vhodné prozradit věk dámy?

„Jarmila nebyla dáma v pravém slova smyslu, když jsem o ní psal. Teprve teď po létech se jí podařilo v dámu dozrát.“

Když jste pro ni vymyslel tehdy problematický slogan-tvrzení „Tebe bych, soudruhu, tady nehledal,“ měl jste před očima konkrétního soudruha?

„Ano, soudruzi v té době byli velmi konkrétní.“

Byla i tato píseň důvodem, proč vás soudruzi donutili přestěhovat se z Ostravy do Hradce?

„Ano, i tato. Karvínský okres byl sice nejvíc vyděšen z písně Blažek, ale pro ztrátu zaměstnání měla nejvyšší kredit píseň Haf haf o tom, jak „jakousi“ armádu „…hnali z Buzuluku do Prahy“, zatímco šéfovi ostravské StB se nejvíce „líbila“ písnička O lese, zejména pak pasáž, kde „…panikář zajíc prodal kožku a utek´ z lesa ven přes Jugošku“. Píseň Jarmila ovšem působila celoplošně.“

Kdy jste jim to odpustil? Nebo dosud ne?

„Nikdy jsem se na ně nezlobil. Věděl jsem, že jsou dva světy, které si nerozumí, chtěl jsem je oslovit, nikoliv urazit. Ti, co neporozuměli, museli jednat tak, jak jednali. To máte jako příběh mého kamaráda dentisty, který jel před týdnem do ZOO ve Dvoře Králové léčit slonovi bolavou horní trojku, čili kel. Slona uspali, ale on ze své přirozenosti i v agónii cukl nohou. Bylo to prý horší, než když kopne kůň! Nebyl v tom slonův zlý úmysl. Prostě jen podvědomě bránil svoje. Bolševik chtěl taky bez zlého úmyslu jen bránit to svoje, nenechat si nic vzít. I já bych tak jednal, kdyby mi někdo sahal na děti. Nejsem žalobce a nežaluji. Není důvod se zlobit, a proto ani není co odpouštět.“

Ještě k Jarmile. Když jsem byl v roce 1985 na vojně, jeden ze spolubojovníků tu písničku zahrál při soutěži – útvarovém kole armádní umělecké tvořivosti. Byl z toho tenkrát velký poprask… Zpíval jste i vy své písničky na vojně?

„Byla to jiná doba, já byl na vojně v roce 69. Hrál jsem v koupelně klukům při rajónech Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša“. Naše kasárna byla obležena sovětskou dělostřeleckou baterií, zpoza kopců byly na nás namířeny rury hlavní. Nezpíval jsem soutěžně, neměl jsem takové ambice, ale zpíval jsem srdcem.“

Myslíte při psaní písniček na to, co s posluchači udělají? Třeba Utah, pro mě asi vaše nejpůsobivější věc, je pěkně depresivní…

„Když písničku píšu, tak jsem u toho jen já a ta písnička. Nikdo třetí. Nemám nutkání zabývat se tím, že ji někdo v budoucnu uslyší. Sám mám problémy už s tím, co dělá písnička se mnou, mluvíme-li konkrétně o Utahu.“

Přemýšlel jste někdy nad tím, jak by vypadala krásná písnička Něco o lásce, kdybyste ji psal dnes? Byla by stejná, veselejší, smutnější či ještě víc ze života?

„U svých písniček nepředpokládám další vývoj. Nepovažuji je za polotovar. Když jsem písničku O lásce psal, samozřejmě jsem ji namíchal tak, aby byla trošku smutná a trošku veselá, a také ze života, jak vy říkáte, a také hořkosladkokyselá. Takže jsem už po dopsání posledního slova věděl, že je hotová. Poznal jsem to, protože ke mně promluvila, když byla celá. A také mi bez vytáček odpověděla na otázku, na kterou jsem ještě před chvílí neznal vůbec žádnou odpověď.“

Stává se vám, že někdy publikum roztančíte? Třeba taková Nashville či Texasští střelci jsou pro to ideální.

„Nehraju na zábavách, ale přišel jsem jednou v Plzni večer do podniku, kde zpěvák zpíval Marylou z Nashaville, doprovázel se na klávesy a lidi tančili. Měl jsem z toho trému, že jsem ani nedovečeřel, ale nakonec tréma přerostla v radost a tomu člověku jsem potom u baru poděkoval.“

Když jsem chtěl po Karlu Plíhalovi jeho krásnou Karamel, odmítl ji zazpívat s tím, že je to hloupost, hřích mládí. Máte i vy písničky, které vyšly na desce, ale už je odmítáte zpívat?

„Kamarád Jaromír Novák se mě vždycky, když ke mně přijede na návštěvu, snaží přemluvit, abych mu zazpíval písničku O nevěrné mámě. A proč už prý dávno není na nějaké desce?! Nejen, že ji odmítám dát na desku, ale dokonce odmítám přiznat, že jsem ji kdy napsal. Tak mi ji zpívá on. A smějeme se tomu oba.“

Na webu jste zveřejnil obal své nové desky. Není to riskantní? Fanoušci vám teď nedají pokoj, dokud nevyjde.

„Máte pravdu, fanoušci začínají dost zlobit.“

„Celému virtuálnímu světu se na vědomost dává, že se mi dnes pod pořadovým číslem 424 v 19:35 narodil opravdový syn o hmotnosti 4,02 kg, 0,52 m vysoký. Kluk i matka, Vladimíra Kopczyková, jsou zdrávi. Šťastný otec P.Dobeš,“ napsal jste 7. 2. 2005 na své webové stránky. Jak se synek jmenuje? Už pro něj máte písničku? Přebalujete, krmíte, tlačíte kočárek…

„Jmenuje se Jakub, Kubík, Kubíček. Právě jsme se vrátili z dovolené v Itálii, kde byl starostou všech malých dětí. Miluju ho. I všichni Italové ho milovali. Kontaktoval se s každým. Vím, že s tak malými dětmi se nejezdí na dovolenou do ciziny, vždyť teprve za týden mu bude půl roku, ale pečovali jsme o něj dobře, a tak to všechno ve zdraví a dokonce i v pohodě přežil. Samozřejmě, že maminka by na všechno nestačila. Ještě že má Kuba toho svého tátu!“

Uslyší od vás publikum Labského léta i nějaké novinky?

„To nevím.“

Co by se muselo stát, abyste se oholil? Donutil vás k tomu někdy někdo?

„Musel bych zrušit koncerty. Já osobně se holím velmi rád, naposled jsem to udělal před deseti lety, a byl jsem sám svojí druhou, neboli původní podobou nadšen. Ale diváci na koncertech byli nervózní, nesoustředili se na písničky, nevěřili, že jim zpívám já, o přestávkách se chovali podrážděně a po představení dokonce i několik jedinců požadovalo vrátit vstupné. A představte si, že tuto otázku mně tři hodiny předtím, než jsem ji slyšel od vás, položila i Vlaďka, Kubíkova maminka. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Když mi pošlete jeden výtisk těchto novin, dám jí náš rozhovor přečíst. Snad v této odpovědi najde vysvětlení, proč jí v tomto směru nemohu vyhovět.“

RADEK STRNAD


ZPĚT NA ČLÁNKY A ROZHOVORY